Na úvod musím uvést následující disclaimer: Nejsem odborník na elektrotechniku. Netuším, jaké vztahy mezi sebou měli pánové Watt, Ampér a Volta. Dokonce se ani úplně neorientuji ve spletitých zákoutích značně pokřiveného Evropského trhu s elektřinou.
Co tedy můžete v tomto článku čekat?
Chci se podělit o informace získané v průběhu vlastní cesty k FVE, sundat čtenářům růžové brýle a vrátit úvahy o ekonomice FVE do normálních kolejích založených na vztazích nabídky a poptávky, investic a spotřeby a ekonomické návratnosti. Text je začátkem seriálu, kterým se chystám zmapovat vlastní zkušenosti, jež teprve získávám. Mám v plánu vydat další díl vždy ve chvíli, kdy dojdu k závěru, že jsem nashromáždil poznatky, o které stojí za to se podělit.
Historie a vývoj situace
Úvahy o fotovoltaice jsem poprvé vedl okolo roku 2009, kdy jsem stavěl dům a kdy zároveň vrcholil solární boom vyvolaný naprosto šílenou dotační politikou státu. Tenkrát jsem to vyhodnotil, že na to, abych si vzal úvěr v desítkách milionů a stal se solárním baronem skutečně nemám. V případě rodinného domu jakákoli taková investice při tehdejších cenách elektřiny a stavu technologií rovněž nedávala ekonomický smysl neb návratnost by převyšovala životnost samotných zařízení.
V souvislosti s dotacemi typu NZÚ jsem se od těch dob do roku 2021 k myšlence pořízení FVE několikrát vrátil. Ale návratnost okolo 15+ let mi stále smysl nedávala. Znovu jsem se rozhodl ji přepočítat v lednu roku 2022 v souvislosti se 100% zdražením elektrické energie. V té době jsem si ještě říkal: „Oni se ti rusáci uklidní a půjde to zase dolů“. Jak se ukázalo na konci února, byl to velký omyl a současnou cenu energie a související zálohy mám v porovnáním s rokem 2021 zhruba o 150% vyšší. To už se do kalkulací návratnosti zásadně promítá.
Současnost
Aktuálně (září 2022) probíhá v naší zemi solární hysterie, kdy každý, kdo má střechu a volného cca půl milionu korun, chce solární elektrárnu. Často s nereálným očekáváním návratnosti kolem 5ti let, které v nich živí nesolidní prodejci, co si zaslouží nálepku „solární šmejd“. Někdo si pak může i myslet, že lukrativně zpeněží svou nadvýrobu, což už je vyloženě z kategorie zbožných přání. Je jasné, že v takové situaci (poptávka výrazně převyšující nabídku) tahá zákazník za kratší konec provazu a je v situaci „ber co je nebo nech být“.
Jak to tedy nyní funguje z pohledu zákazníka?
Všude, kam se v on-line světě hnete, na vás vyskakují reklamy na fotovoltaiku. Vyplníte desítky formulářů se svými osobními údaji a souhlasem k jejich dalšímu zpracování. Během týdne až dvou se vám menší část těchto firem ozve s nějakou prefabrikovanou nabídkou. Je třeba uznat, že firmy mají trh dobře zmapovaný, protože nabídky jsou jako přes kopírák a optimalizované na vyčerpání dotace NZÚ. Zkrátka na očekávanou průměrnou spotřebu domácnosti 2 až 3 MWh za rok, nabídnou něco mezi čtyřmi a sedmi kWp a baterku dle toho, jak vychází moduly, cca 1,5x větší kapacity v kWh (více než 2x větší baterka nemá cenu kvůli limitům dotace). Cena je vždy upravená tak, aby maximálně využívala dotace NZÚ, takže v tomto případě někde mezi 400 a 500 tisíci korun s tím, že ze svého nakonec zaplatíte něco mezi 200 a 300 (pokud dotaci získáte).
Pokud máte zájem pokračovat, domluvíte si osobní konzultaci a během dalšího týdne až dvou přijede pán. Samozřejmě část firem, které vám poslaly nabídku, dále nereaguje, takže z desítek formulářů je několik málo návštěv pánů. Ti vám vše trpělivě vysvětlí tak, aby vás natlačili do nějakého svého prefabrikovaného řešení a slíbí konkrétní nabídku pro Vás.
Když pán splní, co slíbil a něco vůbec pošle, tak je to většinou o něco málo dražší než původní standardizovaná nabídka. Záminky mohou být různé od potřeby delších kabelů, složitějšího řešení ve vašem domě po to, že mezitím narostly ceny materiálu. V takové situaci člověk, který je při smyslech, nemůže podobný přístup akceptovat ani když mu slibují návratnost v řádu pěti let.
Proč jsem se nakonec rozhodl i tak pokračovat? Jednoduše proto, že jeden z pánů, kteří tu byli mezi únorem a zářím, působil více znale než ostatní „obchoďáci“, odpověděl správně i na kontrolní otázky, které jsem měl připravené, abych zjistil, jestli mě tahá za nos, nastavoval správná očekávání a prozatím splnil, co slíbil v termínech, které řekl. Jsem nyní před podpisem smlouvy o dílo, která byla připravena více než férově dokonce s pevným termínem a sankcí za jeho nedodržení. Jde o rodinnou firmu, která tento business dělá 13 let a jejich cena byla o desítky tisíc nižší než konkurence (byť stále s velmi nadstandardní marží).
Na jaké hlavní mýty jsem při shánění FVE přišel?
Zaprvé, návratnost 5 let je nesmysl. K té můžete teoreticky dojít tak, že si vezmete cenu elektrárny, odečtete dotaci a vydělíte to svou roční spotřebou pronásobenou aktuální tržní cenou. Já jsem se i tak dostal na 7 a něco. Takhle to ale bohužel počítat nejde! Kromě jasného faktu, že výkon elektrárny v zimě nestačí a v létě odevzdáváte přebytky do sítě za nulovou nebo úplně směšnou výkupní cenu, hrají proti vám i další okolnosti, které nejsou na první pohled zřejmé.
Například jde o to, že tito „rychlosolárníci“ staví svá řešení z komponent, které jim umožňují co největší standardizaci nabídek a rychlost montáže ve stylu „podle návodu zapojím pár krabiček“. Taková řešení (jejichž pořizovací cena na e-shopech se pohybuje okolo 200 tisíc Kč nebo méně – srovnej s nabídkovou cenou 400 tisíc a více) nejsou ale úplně nejefektivnější. Nejenže samy spotřebovávají 24/7 poměrně významné množství energie, ale navíc i v ideálních podmínkách přibírají energii ze sítě. Toto téma je skvěle zpracováno např. na následujícím fóru: https://solarforum.cz/viewtopic.php?t=526.
Solidního obchodníka tak můžete poznat mj. podle toho, že vám slíbí návratnost okolo 10 let, protože počítá se snížením spotřeby třeba jen o 50-60%. Faktorů je ale samozřejmě mnohem víc a doporučuji si ověřovat reference dřív, než si firmu domů vůbec pozvete.
Dalším mýtem je, že taková elektrárna na průměrný domek stojí půl milionu. Samotné zařízení lze pořídit pod 200 tisíc. Zařízení úplně jiné kvalitativní třídy třeba za 250. Jenže koho to zajímá, když stát dotací vykryje nestoudnou marži solárníka. Navíc, když ta dotace je limitována na 50% ceny, tak stejně potřebujete fakturu na 400 tisíc, abyste neměli pocit, že se okrádáte. Je smutné, že náš stát takto hospodaří s veřejnými penězi. Kdyby kryl investici klidně do 100% a zjednodušil byrokracii spojenou s připojením a získáním dotace, tak by spousta lidí byla motivována řešit FVE svépomocí a jejich ceny by výrazně klesly. Zapojit toto stavebnicové řešení (možná i opravdové profi řešení) by nepochybně zvládla celá řada českých kutilů a odborné firmy by tak mohly řešit pouze revize a připojení k síti. Bohužel z vlastní zkušenosti vím, že na trhu je nemožné sehnat takovou službu „zvlášť“ protože z ní by dodavatel získal o řád nižší zisk (desítky místo stovek tisíc). Ještě lépe by stát udělal, kdyby místo rozdávání peněz podnikavcům, umožnil podmínky pro „leasing“ těchto zařízení tak, aby jej uživatel mohl splácet z realizovaných úspor a zajistil dohled a garance nad instalátory FVE. Za současných podmínek je to pro zákazníka dosti riskantní záležitost, kdy vsadí do tomboly několik set tisíc a možná za 9 měsíců vyhraje. Toto téma ale rozebereme jindy.
Závěr
Myslím, že na první článek na téma FVE je zde textu až dost. V brzké době podepíši smlouvu, zaplatím zálohu v řádu statisíců a budu čekat cca 6 měsíců, než přijdu na řadu. Mezitím za dlouhých zimních večerů budu mít čas se rozepsat o dalších úvahách o této investici (např. proč jsem se do toho i tak rozhodl nakonec jít, proč je potřeba si téma nastudovat před tím, než nacpete peníze dodavateli „na klíč“ apod.). Přeji všem čtenářům, aby své investice hodnotili střízlivě a vyhnuli se zklamání, nenaplněným očekáváním nebo nedej bože ztrátám.